26. 5. 2018

Vegetariánka – Han Kang

Jonghje se z ničeho nic začnou zdát děsivě noční můry, díky kterým si uvědomí, že nesmí dál jíst maso. Co víc, maso nesmí zůstat ani v její domácnosti a jakmile ucítí pach masa ze svého muže, začne se jí hnusit. Až do toho dne byla Jonghje dokonalým vzorem manželky v patriarchální společnosti konzervativní a staromódně tradiční Jižní Korey. Postavení žen je zde žalostné. Jsou zde od toho, aby bez otázek, námitek a stížností plnily veškerá přání svého muže, staraly se o domácnost, byly poslušné, podřízené a v neposlední řadě i povolné.

Přesto, že Jonghje trpící halucinačními nočními můrami je hlavní hrdinkou knihy, sama za sebe se ke slovu nedostává. Tři části jsou vyprávěny třemi různými vypravěči, dvěma muži a jednou ženou. Příběh se však neustále točí okolo Jonghje a jejího nového pobuřujícího životního stylu. Alespoň zpočátku. Jonghje v očích svého muže i celé své rodiny kvůli své neochotě pozřít maso přichází o rozum a je zralá na léčení. V knize je výrazně nastíněno, jak rozdílná mentalita lidí panuje v Korey a v Evropě. Prim zde hraje odevzdanost, rezignace a podřízenost žen, nadvláda mužů přecházející v životě ženy z otce plynule na manžela.

Styl Han Kang vám dává prostor vstřebat každý nejmenší detail výjevu, který vám popisuje. Je pozvolný a přitom neupadá do tempa, které by vás nudilo. Pouze dává pocit, že se vše odehrává zpomaleně. Obrazy, které autorka do knihy vložila, jsou vesměs velice bizarní a umělecká vyjádření tu zápasí s obyčejnou zvířeckou perverzí, chtíčem a touhou a zároveň se mísí s neobyčejně silnými, někdy nechutnými a často znepokojivými scénami. Je to kniha o vegetariánce, ale očima ostatních, jak vegetariánství jiné osoby ovlivnilo jejich život. Nečekejte hlubokou sondu do duše člověka, který radikálně změní svou existenci tím, že přestal jíst maso a nehledejte zde ani příliš racionálních vysvětlení. Han Kang v první části rozjela slibnou, nadupanou a šílenou zápletku, ze které však v dalších částech udělala nepochopitelnou výhybku. Její záměr šokovat zřejmě převážil původní záměr, který s příběhem měla a který tam tak nějak instinktivně očekáváte a trochu to přehnala s množstvím motivů, které se rozhodla ve svém díle zužitkovat.

Otázkou zůstává, co svým dílem vlastně chtěla autorka říct? Chtěla zdůraznit zkostnatělost partiarchátu, neustále vládnoucího v Jižní Korey? Tak proč od tohoto úmyslu tak rychle ustoupila, když měla slibně našlápnuto? Snažila se nabídnout další pohled, jak lze vnímat vegetariánství? Tak z jakého důvodu zapletla do této problematiky naprosto nesouvisející diagnózu? Šlo jí o to, že nejíst maso je chyba nebo že je to naopak jediný správný způsob života? Snažila se upozornit na to, že se všechny korejské ženy podřizují mužům, protože jsou na to z domova zvyklé a že je to zkrátka z jejich pohledu normální? Chtěla poukázat na to, že model tradiční korejské rodiny je překonaný nebo na to, že to, že se musíš vždy a za každou cenu starat o někoho jiného než o sebe je vždy prvořadé? Vypichuje, jak zvláštně v Korey funguje systém zdravotní péče?
Za polovinou knihy začnete mít pocit, že se Kang snad až příliš urputně snažila upozornit na pseudo problémy, které neexistují, proklouzávají jí naprosto zásadní věci. Naléhavost první čísti se pomalu vytrácí a příběh absolutně nereflektuje korejskou společnost, tak jak by si po absurdní, ale skvělé první části knihy čtenář přál.

Někdy máme pocit, že náhodná, klidně velice banální událost udává směr událostem následujícím a spouští nezvratnou řetězovou reakci a k této představě se upínáme. Je tomu však opravdu tak, nebo je to jen omluva pro nedostatek síly něco udělat a změnit to, co nás ničí? Han Kang dala základ velice slibnému příběhu, který však s přibývajícími stránkami ztratil jiskru. Kniha je nedotažená, nejde dostatečně do hloubky a některé části by zasloužily rozpracovat, další naopak proškrtat. Její snaha o jinakost byla citelná, ale konečné vyznění neviní přímo patriarchát a jeho zhoubnost na lidské vztahy. Kang bezpochyby umí psát, ale chybí jí schopnost rozhodnout se, kam svůj příběh hodlá směřovat. Jakmile si ucelí myšlenky ještě před rozepsáním knížky, bude téměř dokonalá.

65 %
Share:

21. 5. 2018

Co zbylo z mojí sestry - Nuala Ellwood

Kate je válečná zpravodajka se schopnostmi, kterých si její šéfredaktor vysoce cení. Teď se ale po patnácti letech strávených ve válečné zóně vrací do rodného města, z něhož kdysi utekla. Nečeká tam na ni však žádná nostalgie, nebo snad teplo rodinného krbu. Kate pochází z problematické rodiny a na celém světě jí zbývá jediná příbuzná, a tou je mladší sestra, se kterou nikdy zrovna dobře nevycházela. Když se teď Kate kvůli Sallyině opožděné zprávě nestihla dostavit na pohřeb jejich vlastní matky, byla to pro jejich vztah poslední kapka. Ze Sally se po zmizení její dospívající dcery stala troska utápějící svůj žal v alkoholu, a tak se pro Kate jedinou přátelskou tváří v jinak nehostinném Herne Bay stává Sallyin manžel Paul, který se jí snaží ze všech sil pomáhat. Kate se však v domě, kde se jejich násilnický otec vyžíval v bití a psychickém teroru a kde se rozhodla zůstat po dobu, než se dořeší matčina pozůstalost, vrací všechny děsivé vzpomínky. Kromě hrůz z války a zoufalství ze zkaženého dětství se jí teď v Herne Bay zjevují věci, které by neměly existovat. Na sousední zahradě vídá maličkého, k smrti vyděšeného chlapečka, ale sousedka se dušuje, že žádné dítě nemá. Kate navíc vzhledem ke své zálibě v lécích a alkoholu není příliš důvěryhodným svědkem a když se o své poznatky snaží podělit s policií, dopadne to úplně jinak, než by čekala.

Co zbylo z mojí sestry je prvotinou britské autorky vyrůstající v rodině uznávaných novinářů. Právě jejich práce ve válečné zóně inspirovala její debut a hlavní hrdinku Kate, která se díky posttraumatické stresové poruše a závislosti na silných lécích připojuje k suitě nespolehlivých ženských vypravěček, jež jsou v současné době v žánru thriller tak populární. Nuala svým podmanivým thrillerem atakuje žebříčky prodejnosti a svou prací a pílí zaujímá místo vedle i mnohem protřelejších autorů, než je ona sama.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Domino.
Share:

8. 5. 2018

Cop – Leatetia Colombani


Tři ženy z těch nejodlišnějších možných zázemí ve třech vzdálených koutech světa, se potýkají každá s vlastními problémy. A ač se to nezdá a i při nesrovnatelné životní úrovni, mají podobný osud. Musejí se poprat s tím, do čeho se narodily, co si nevybraly a co jim do vínku bylo naděleno dřív, než přišly na svět. A kromě toho, to možná ještě netuší, ale svazuje je pevné pouto, které bude prvním krokem k lepšímu životu. Možná se nikdy nesetkají, přesto jsou pro sebe vzájemně nepostradatelné. Jsou silné, ochotné se postavit všem překážkám a odhodlané změnit to, co se zdá příliš těžké. Parafrází Marka Twaina „Nevěděly, že je to nemožné, a tak to udělaly.“

Kniha Cop sleduje tři osudy. Dalitskou ženu Smitu, která náleží do nejnižší možné kasty a ve vesnici Badlapur v Indii každý den vyráží s proutěným košem, sbírat exkrementy k příbytkům výše postavených. Giuliu z Palerma, která má po otci převzít rodinný podnik na výrobu příčesků a paruk z lidských vlasů. Jaké je její překvapení, když jistí, že je firma na pokraji krachu. Aby toho nebylo málo, Giulia se zamilovává do muže odlišného vyznání a barvy pleti, což je něco neslýchaného. A nakonec úspěšná montrealská právnička Sarah, silná žena, která se hodně nadřela ve žraločím prostředí, náležejícím hlavně mužům a do toho se zvládá starat o rodinu. Postihne ji však diagnóza, která je naprosto mimo její kontrolu. V souladu se svou povahou se s překážkou rozhodne poprat po svém. Zabojuje. Jinak to ani neumí.  

Francouzská režisérka, herečka a scénáristka Laetitia Colomabani ve svém debutu dovedně splétá tři nezaměnitelné osudy tří výjimečných žen, které se rozhodly postavit tomu, co jim bylo předurčeno, navzdory odrazování okolí a nízké pravděpodobnosti úspěchu. Muži jsou zde upozaděni, ale nedá se říct, že by se jednalo o feministické dílo. Autorka se sice soustředí na silné ženy, které mají v jejím příběhu dominantní roli, nicméně její záměr je trochu jinde.

Colombani skvěle pracuje se všemi třemi dějovými linkami, které dobře fungují samostatně, ale autorčino šikovně užité propojení jim dodává další rozměr. Na symbolech je zde ukázán nezadržitelný koloběh života i nesmlouvavé plynutí času. Každá z hrdinek řeší trochu jiný problém, ale v důsledku se z pohledu společnosti proviňují stejnou měrou. Mají svá tajemství, rebelují proti tradicím, vzpírají se konvencím, a ačkoli jsou obětmi, je na ně kvůli jejich jednání nahlíženo skrz prsty. Smita, Giulia i Sarah musely učinit složitá rozhodnutí a poprat se nejen s jejich důsledky, ale i dalšími nebezpečími, mimo jiné odsouzením okolí, ohrožením rodiny či zatajením důležitých rizik. 

Cop nenásilnou formou přibližuje život třech žen na třech různých kontinentech, a ač se to zdá neuvěřitelné, ve stejném období. Colombani citlivě líčí odvážné sny jednotlivých hrdinek a strastiplnou cestu k jejích postupnému naplňování, přes veškerou nepřízeň osudu. Kniha poskytuje pouze krátký exkurz do jejich životů, nijak je neohraničuje, stejně jako si ženy žily před vyprávěním, mají budoucnost bez ohledu na to, že o ní již kniha není napsána. Možná i proto příběhy tak samozřejmě působí, že se skutečně v různých obměnách mohou každý den dít lidem kolem nás

Cop budete chtít vychutnávat, ale zároveň se od něj nedokážete odtrhnout. Budete jej mít přečtený za chviličku, a myslet na něj budete ještě dlouho. Dokonce si dokážete představit, že si ho přečtete znovu a víte, že v knize zase uvidíte něco jiného, než napoprvé. Cop je taková ta kniha, ve které je navzdory její útlosti a v podstatě jednoduchosti stále co objevovat. Některé myšlenky si budete chtít zvýraznit, zatrhnout a zapamatovat. A jiné vám utkví v hlavě samy od sebe. Cop zkrátka stojí za to. Bude bavit lidi bez rozdílu věku, pohlaví i životního zázemí. Pro každého je v něm něco. A to je na něm krásné.


90 %
Share:

30. 4. 2018

Anežka – Viktorie Hanišová

Jak už to tak bývá, nejvíce toužíme po tom, co nemůžeme mít. A jinak tomu není ani u Julie, zoufale prahnoucí po miminku. Jak ji však zrazuje její vlastní tělo i životní partner, představa o roztomilé malé Anežce, blonďaté modrooké panence s culíčky se rozplývá jako nedosažitelný vzdušný zámek. Biologické hodiny tikají, Julie nedokáže donosit dítě a úřední cestou by jí žádného drobečka téměř jistě nesvěřili, rozhodne se obejít zákon a přes počáteční nejistotu si osvojuje nechtěnou romskou holčičku. Konečně má svoje děťátko. Dokáže se ale odpoutat od silně zakořeněných předsudků svého okolí, ale také svých vlastních? Nebo se snad pokusí děvčátko přetvořit k obrazu svému, přelstít její genetickou výbavu a dokázat, že tím, co modeluje osobnost je z větší části výchova?

Jakkoli je Julie relativně úspěšná v jiných aspektech života, z jejího vztahu už se dávno vytratila vášeň a její touha se smrskla na jediné – stát se matkou. Otázkou, kterou si snad i sama obává položit je, zda se chce stát rodičkou z těch správných důvodů, nebo si jen a pouze potřebuje chladně odškrtnout další položku ze seznamu o dokonalém životě. Je bytostně přesvědčená o tom, že je připravená porodit dítě, ale její stárnoucí tělo se vzpouzí. Poté, co si projde očistcem, díky kterému cosi umře v každé ženě, jež si ho prožije, definitivně se rozhodne vzít osud do vlastních rukou. Je odhodlaná udělat cokoli, aby dostala do péče alespoň sotva narozenou romskou holčičku Agnes. Vymyslí si báchorku pro své okolí a konečně se dostává do role, o níž je přesvědčena, že jí byla souzena. S prvními problémy však začíná propadat zoufalství. Mateřství není takové, jak si jej vysnila. Aby nemusela připustit, že selhala, přikládá přílišný význam tomu, že holčička nepochází z její krve, ba dokonce ani ze stejné kultury, že je nějak pokažená, předurčená svému osudu. Julie se ze svého údělu neraduje. Ona s ním bojuje.

Viktorie Hanišová se ve své prvotině pustila do tématu adopce a vlivu genetiky na formování osobnosti člověka. V poslední době se podobně laděné příběhy v beletrii začínají objevovat čím dál tím více, jde však o problematiku, kterou jen tak snadno nelze vyčerpat a každý autor ji pojme navíc tak trochu po svém. Hanišová pro svou knihu zvolila variantu osvojení romské holčičky ženou, která bytostně touží po dítěti, ne však za každou cenu, jak se později ukáže.

Anežka je psána syrovým a neveselým, zkratkovitým stylem, bez zbytečných oklik a kudrlinek. Neznamená to, že by autorka šetřila někdy až přehnaně grafickými detaily. Hanišová nic nikterak nepřikrášluje. Julie je protivná, panovačná, nespravedlivá, mrzutá žena, které od jistého bodu v životě přestaly věci vycházet podle jejích představ. Je uvězněná ve své hlavě plné předsudků a ve snaze se vyvarovat odsouzení okolí se vlastní vinou žene do temnoty. Sama sobě se snaží namluvit, že je její přístup v pořádku, že chce pro svou rodinu jen to nejlepší, že když se bude dostatečně dlouho dívat stranou, z Agnes se stane Anežka. A přitom ona sama dělá z perfektně normální Anežky nezvladatelnou cikánku Agnes. Juliiny neurózy a strachy ničí už tak nerušené vztahy a její pomýlená představa o dokonalé dceři naprosto ruinuje osobnost, která sama od sebe ničím v negativním smyslu nevybočuje.

Hanišové nejde o umělecké vyjádření, nýbrž o předestření jedné z možností. Situace popisuje takové, jaké jsou, nedělá z nikoho perfektního člověka, naopak Julii vykresluje jako člověka s mnoha problémy, který je také někdy bez nálady, trpělivosti či pochopení. Rozzlobená ledová královna Julie je jasnou antihrdinkou. A v jejím přístupu okleštěném od emocí je pro čtenáře hrozně snadné ji nenávidět. A protože nenávist a zášť provází celou knihu, je tato emoce tak nějak správná.

Anežka možná má poslední stranu, ale její příběh ne. Ten ve vás bude rezonovat ještě mnoho dní po dočtení. Pokud zde čekáte odpověď na otázku, zda se dítě stává osobností už v momentě početí, nebo zda jeho fungování ve společnosti zapříčiňuje výchova, budete hledat marně. Hanišová se nesnaží čtenáře nasměrovat k jedné nebo druhé variantě. Jen ukazuje, jak hluboký žal může člověk zažít, pokud se uzamkne ve své vlastní hlavě, se svými pomýlenými pravdami a odmítne připustit byť jen na chvilku, že nelze všechny šmahem odsoudit hodit do jednoho pytle jen na základě jejich původu či genetické výbavy. Stejně tak není řešením se na danostech snažit cokoli změnit. Protože ani jeden z těchto přístupů nemůže dobře skončit.

90 %

E-knihu Anežka pořídíte na e-shopech palmknihy.cz a ereading.cz.
E-shopu palmknihy.cz také děkuji za poskytnutí recenzního e-booku.
Share:

29. 4. 2018

Tři hodiny v zoo - Gin Phillips

Joan se se svým čtyřletým synkem Lincolnem vydala do zoo, kde plánovali strávit idylické odpoledne. S blížící se zavírací dobou už spěchají k východu, když se začnou ozývat výstřely. Joan jedná instinktivně, kdy jediné na co myslí je, že musí za každou cenu ochránit své dítě a prchá do hlubin zoo, aby našla co nejbezpečnější místo. V dané situaci si však nikde nepřipadá skutečně schovaná. Žádný úkryt se v dané situaci nezdá dostatečný. Joan je však odhodlána podniknout cokoli, aby Lincoln nedošel k úhoně. Mateřský instinkt je silnější než cokoli, co kdy v životě cítila a ona se nehodlá zastavit absolutně před ničím.

Od chvíle, kdy se Lincoln narodil, se Joanin svět smrskl prakticky pouze na něj. Je to její malý chlapeček, smysl její existence. To, že je matka, ji definuje víc, než cokoli jiného. City, které chová, ke svému maličkému se nedají srovnat s ničím, co kdy v životě poznala. Ostatně tak to má nejspíš většina matek. A právě ta nekonečná láska by mohla být tím hnacím motorem, který jim oběma ve vypjaté situaci zachrání krk.

Gin Phillipsová se pokusila napsat thriller zasazený do úsporných kulis zoologické zahrady. Jako hlavní hrdinku zvolila matku, vyděšenou k smrti představou, že se něco stane tomu, kdo je jí v životě nejdražší a o sebe se bojí jen proto, že si nedovede představit, co by si čtyřletý capart počal sám uprostřed neznáma, kde lítají kulky a blázniví střelci si zdánlivě náhodně vybírají své další oběti. Námět zní nadějně, ale příběh, který autorka dala dohromady, nefunguje tak, jak by thriller fungovat měl. Nespíná ta správná tlačítka v mozku čtenáře, nepřivodí vám zástavu dechu, nedostane vás do kolen svou důmyslností. Tři hodiny v zoo jsou však znamenitým psychologickým exkurzem do smýšlení matky vystavené vypjatým podmínkám, kdy v momentě, kdy nezodpovídá pouze za sebe, musí pracovat úplně jinak a veškeré jednání uzpůsobit svým momentálním možnostem se čtyřletým špuntem kolem krku.

Kniha se více než incidentem, který aktéry na stránky knihy vůbec dostal, tedy střelbou v nejnevinnějším možném prostředí, zabývá spíše vnitřním světem hrdinů. Občas zabrousí i do minulosti či rodinného pozadí, které by mělo vysvětlovat, proč jsou z nich nyní lidé, jakými se stali, přesto postavy zůstávají zoufale ploché a jejich charakteristika působí jaksi mdle a neopravdově. Celá kniha je hodně popisná. Autorka se donekonečna zabývá nepodstatnými detaily, které by mohly být zajímavé například v případě, že by se jednalo o tu vaši zoo. O místo, které znáte jako své boty. A ačkoli je prostředí poměrně univerzální a vlastně si Joan, malého Lincolna a další můžete představit v libovolné zoologické, podrobné vysvětlující pasáže ohledně geografie a celkového rozložení zahrady se vám brzy omrzí.

Kniha se tváří jako by měla spadat do žánru plného napětí, přitom toho je tam minimum a vy tak čekáte něco, co nakonec nepřijde, z čehož pochopitelně plyne hluboké zklamání. Ke Třem hodinám v zoo je nutné přistupovat bez očekávání thrilleru. Užijí si jej zejména milovníci hloubkových analýz lidského chování a motivace. Komu naopak Tři hodiny v zoo způsobí noční můry, jsou pravděpodobně matky, které si naprosto reálný Joanin strach prožijí málem na vlastní kůži.

Autorka se dotýká palčivých témat aktuálních skoro v každé době, nyní obzvlášť. Nepovedlo se jí však vykouzlit hrdiny, na jejichž osudu by vám záleželo, vryli se vám do paměti, nebo byste jim snad nějak zvlášť fandili. Dojem vzrušující zápletky nedokáže navodit ani originální a po setmění snad i trochu strašidelné prostředí a kupodivu ani hrozící nebezpečí zastřelení. Tři hodiny v zoo jsou při nejlepším knihou zavánějící šedým průměrem, a ačkoli jejího čtení nebudete možná litovat, v době, kdy vychází tolik knih a je třeba třídit a vybírat, se bez ní možná obejdete. Své čtenáře si určitě najde, jen to nesmějí být milovníci napětí a originálních zápletek. Protože to jsou atributy, které této knize chybí. Pokud však hledáte pomalu, ale jistě plynoucí drama odehrávající se v hlavách postav, Tři hodiny v zoo mohou být tou pravou knihou pro vás.
40 %

Knihu pořídíte na webu knihkupectví knihcentrum.cz, kterému také děkuji za poskytnutí recenzního výtisku. 

Share:

Už nikdy pěšky po Armenii a Gruzii - Ladislav Zibura

Ladislav Zibura alias princ Ládík se opět vydává sám vstříc cizí zemi, která, aby toho nebylo málo, používá svou vlastní abecedu. Když se mu do cesty postaví zdravotní problémy znemožňující chůzi, rezignuje na své rozhodnutí přesouvat se pouze pěšky. Okusí tedy krásy Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu ze sedla bicyklu a již se nebrání ani cestování stopem. Ladislav se při svém putování setkává s lidmi, poslouchá jejich příběhy, popíjí litry místní pálenky a vše si pečlivě zapisuje, aby život na Kavkaze zprostředkoval zejména těm, kteří cestovat nemůžou.

Cestovatel, propagátor cestování pořádající přednášky o vlastních výpravách, facebooková osobnost a člověk, jež nosí infantilní trička s hrdostí a grácií, kterou by mu mohla závidět i královská rodina. To vše a mnohem víc je pětadvacetiletý Ladislav Zibura. Se svým ohromujícím tempem kniha za rok přináší již třetí svazek o vzrušujícím dobrodružství, jež zažil během dvou měsíců na cestách, tentokrát po krásách Kavkazu. Zatímco čtenáři těžce nestíhají držet krok, Ladislav během roku zvládne být dva měsíce pryč, sbírat inspiraci i příběhy lidové slovesnosti, poté slušně prokrastinovat a nakonec v nadlidském tempu výrazně osekat své poznámky z cest a vydat hotovou knihu.

Tato recenze byla napsána pro KNIHCENTRUM Revue.
Celé její znění si můžete přečíst zde.
Share:

27. 4. 2018

Génius: Hra - Leopoldo Gout

Osmnáctiletý vizionář Kiran Boswas pozval dvě stovky mladých nadaných géniů, aby hráli jeho Hru. Ta má vítězi nabídnout odměnu, která se neodmítá. Výherce si bude moci kdekoli na světě zřídit laboratoř se vším, o čem by se mladému vědci jinak ani nesnilo. Na Hru se do Bostonu sjíždějí mozky ze všech koutů světa, včetně nejchudších géniú samouků. Ve Hře dostane šanci každý, kdo si ji zaslouží díky svým schopnostem, nikoli společenskému postavení. Ale je všechno tak docela košer?

Jedním z pozvaných účastníků je Tunde, čtrnáctiletý technologický génius z Nigérie, schopný ze šrotu postavit téměř jakýkoli fungující stroj nebo přístroj. Bohužel na sebe svými schopnosti upozornil nejen pořadatele Hry, ale také diktátorského generála. Ten se rozhodl Tundeho talent využít ke svému neetickému cíli a vydírá jej ohrožením rodné vesnice a nejbližší rodiny. Dále je tu Rex, šestnáctiletý geniální programátor a hacker z rodiny ilegálních přistěhovalců, jež má svůj soukromý cíl. Více než cokoli jiného si přeje nalézt svého pohřešovaného bratra a účast ve Hře by mu v tom mohla pomoci. A v neposlední řadě Barevná vlčice, čínská aktivistka a bloggerka, která úspěšně odhaluje korupci a podezřelé praktiky politiků a podnikatelů, čili je trnem v oku nejednoho vysoce postaveného člověka. Barevná vlčice zpočátku nemá v plánu se Hry účastnit, ale okolnosti se v průběhu rozhodování mění a víc, než na její anonymitě jí nyní záleží na pomoci nejbližším přátelům.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Fragment.
Share:

23. 4. 2018

Citlivé místo – James Patterson (Alex Cross #22)

Alexi Crossovi už se toho v životě pokazilo hodně, ale to co mu nachystal Thierry Mulch předčí všechny jeho nejhorší noční můry. Tento psychopatický šílenec mu totiž unesl celou rodinu, jeho krásnou ženu Bree, babičku Nanu, která je mu celoživotní oporou a vzorem a tři děti, Damona, Jannie a Aliho. Když se pak krátce po sobě najde tělo strašlivě znetvořené ženy s Breeinou postavou, oblečením a šperky a chlapce v Damonově věku, Alex propadá zoufalství, ale je odhodlán zachránit alespoň zbytek své násilně rozbité rodiny. Jakmile je suspendován ze své funkce, přirozeně se vrhá do akce na vlastní pěst. Protože pomoc vždy přichází ze stran, ze kterých bychom to nejméně čekali, překvapivě výkonnou parťačku Alex nachází v Avě. Dívce ulice, která nějakou dobu žila v jeho domě po boku Alexových dětí a v jejíž nápravu zejména Bree bezmezně věřila, ačkoli Ava často překročila hranice víc, než bylo zdrávo.

Je mnoho věcí, na kterých Alexovi na světě záleží, ale těmi nejdůležitějšími jsou rozhodně jeho nejbližší a také správné morální zásady. Proto se dostává do slepé uličky, když mu Mulch nabídne výměnný obchod. Alex dostane příkaz natočit na kameru, jak někoho zabíjí, výměnou za bezpečí jeho rodiny. Je Alex již natolik zoufalý, že hodí za hlavu celoživotní filosofii, nebo bude riskovat život svých milovaných, aby se z Mulchovy absolutní moci pokusil vyvlíknout?

Tam kde skončil Přímý zásah, Citlivé místo navazuje. Alex stále ve skrytu duše doufá, že situace, ve které se ocitl, je jen špatným vtipem, ale pokaždé, když se do své noční můry probírá, sráží jej zvířecí zoufalství na kolena zas a znova. Proč si Mulch vybral zrovna Alexovu rodinu? Na koho je vlastně tento zvrácený plán navlečen? Komu a proč se Mulch mstí či co svou nechutnou hrou sleduje?

James Patterson si i po více než dvaceti dílech dává pekelně záležet na každé zápletce, které svého oblíbeného policistu vystaví. Jak už je u autora zvykem, ani tady zbytečně neplýtvá slovy a přímočaře čtenáře vede příběhem a hází na něj jeden šok za druhým. Kontrast pohledů dobra a zla, tedy vyprávěcí linie sledující Alexe v porovnání s pohledem sledujícím kroky vraha je už standardním mustrem, kterým se Patterson víceméně pravidelně řídí. Pro čtenáře je tento přístup požehnáním stejnou měrou jako prokletím. Nezbývá mu totiž než bezmocně sledovat, jak těsně a náhodou psychopat uniká spravedlnosti a kolik smůly se lepí na paty jednomu z nejmorálnějších mužů Pattersonova portfolia.

Citlivé místo v ničem nezaostává za zbytkem série, v napětí a nervydrásajících scénách přípravný předchozí díl dokonce předčí. Jakkoli marketingově vypočítavý byl vznik Přímého zásahu a Citlivého místa jako samostatných dílů, rozdělení jednoho příběhu do dvou knih ději prospělo. Autor nebyl nucen zbytečně proškrtávat a dal tak dost prostoru všem detailům. Roční čekání bylo sice k nevydržení, ale v konečném důsledku stálo za to. Patterson se jako obvykle neostýchá přijít s naprosto zvrácenými zločinci a z jeho nápadů se vám budou ježit chloupky vzadu na krku.

Citlivé místo je opět velice povedeným pokračováním série o Alexi Crossovi, která se s každou další epizodou čtenářům více a více vrývá pod kůži. Jednoduše máte pocit, že se s rodinkou Crossových znáte již natolik dobře, že stejně jako Alex sám nedokážete přenést přes srdce, že by se ji mělo něco zlého stát. Dýchání se při čtení najednou stane zbytečným luxusem a vy se zmůžete jen na zběsilý čtecí úprk přes jednotlivé kapitoly, jen abyste si konečně byli jisti tím, kdo tentokrát zvítězí. James Patterson přes množství knih, které má na kontě, nebo právě kvůli němu, stále dokáže překvapit a pořád srší skvělými nápady. Jedině štěstí je, že jeho knihy vychází doslova jako na běžícím pásu, jinak by se to čekání na další snad ani nedalo vydržet.
80 %

Knihu můžete zakoupit na stránkách nakladatelství Alpress. 

Ráda bych nakladatelství Alpress touto cestou poděkovala za poskytnutí recenzního výtisku.
Share:

15. 4. 2018

Už jsem normální?!? – Holly Bourne

Evie nastupuje na střední školu s čistým štítem a sama sobě slibuje, že tentokrát to bude jiné. Tady o ní nikdo nic neví, nikdo ze zlých posměváčků si ji zde nepamatuje jako tu holku, co se zbláznila. Pro jednou chce být normální puberťačka, mít praštěné kámošky, pařit na večírcích a chodit s klukem. Jenže s kluky v tomhle věku to není tak jednoduché, když máte navíc na krku duševní poruchu, terapii a pocit, že se se svými největšími trápeními nemůžete svěřit ani nejlepším kámoškám.

Evie je šestnáctiletá holka, která by ráda byla jako všichni ostatní, ale není. Zoufale touží po tom být normální. Má však za sebou pobyt na psychiatrii, hodiny a hodiny terapie, na denním pořádku spoustu prášků na hlavu, nutkavé neurózy a záchvaty úzkosti. Tvrdě však pracuje na tom, aby na nové škole zapadla a nikdo nepoznal, že je s ní něco jinak. Poslušně plní úkoly od své terapeutky Sarah, chodí na sezení a maličkatými krůčky pokračuje ke snížení dávek léků, které sice tlumí příznaky její choroby, ale také se starají o to, že se Evie cítí otupělá a paradoxně ne zcela sama sebou. Na nové škole se setkává s novými lidmi, navazuje přátelství a začíná randit. Znamená to, že je konečně normální?

Holly Bourne je autorkou několika knih pro mládež a mimo to vede úspěšný blog o feminismu. Už jsem normální, je prvním titul, jež se dostává do rukou českým čtenářům a určitě ne posledním. Zahajovací díl série Klub odložených holek prolamuje ledy témat, o nichž se málo mluví, případně jsou probírána příliš povrchně či neautenticky a čtenářům všech věkových kategorií otevírá oči, co se týče feminismu a stigmatizace duševního zdraví. Nenásilnou formou ukazuje neskutečný zmatek, jež se může odehrávat v hlavě někomu s diagnostikovanou OCD a opravdovost bolesti, jež zasahuje nemocné v případě, že jsou tyto vážné příznaky zlehčovány či brány na přetřes jako volání o pozornost či dokonce módní výstřelek.

Autorka s neuvěřitelnou lehkostí a opravdovostí přenáší na papír zásadní myšlenky pojící se duševním zdravím. Ignorantům, jež se často uchylují ke zlehčování závažnosti a důležitosti duševního zdraví, či těm, kdo o těchto tématech málo přemýšlejí, nebo nikdy neměli možnost plně pochopit a vcítit se do kůže nemocného člověka dává podnět k přemýšlení a donutí vás se dokonce zastydět, protože kdo jsi bez viny, hoď kamenem. Po přečtení si dokážete představit i to, že kniha může někomu zásadně změnit život a pomoci začít řešit věci, se kterými si do té doby nevěděl rady. Holly Bourne zkrátka dokáže uhodit hřebíček na hlavičku a některé její myšlenky budete mít chuť si podtrhnout a někam vystavit.

Kniha řeší problémy teenagerů s příslušnou vážností, jakou si různá úroveň jejich závažnosti zaslouží. Autorka se netváří, že je sex u šestnáctiletých tabu a její hlášky nemají chybu. Autorka skrz Evie zdůrazňuje, že to, že jste nějakým způsobem znevýhodnění, ještě rozhodně neznamená, že jste svatí a nemáte právo být na ostatní naštvaní, pokrytečtí, nebo mít iracionální myšlenky. Všichni jsme jen lidi, máme své nálady a to, kam se ubírají ty nejtemnější úvahy, zkrátka nemůžete ovlivnit, obzvláště v případě, kdy je chemie vašeho mozku jiná, než standardní.

Už jsem normální je mnohem vážnější knihou, než se může zdát. Je trefná, smutná, důležitá, vtipná a hodí se i pro jiné věkové kategorie, než napovídá obálka nebo možná lehce zavádějící anotace. Ano, je to o puberťácích, prvních láskách, prvních zklamáních, večírcích a dětech experimentujících s alkoholem a drogami, ale především je to o duševních chorobách, jež jsou v dnešní době čím dál tím aktuálnější, ale stále tabuizované, stigmatizované a často jsou brané na lehkou váhu. Tím, že před problémy zavřete oči a mávnete nad nimi rukou, rozhodně nezmizí.

Kromě toho, že kniha úplně volá po svém vlastním playlistu, jež by se k ní dobře poslouchal, je nesmírně poutavě a čtivě napsaná a bude vám připadat, jako byste seděli s kamarádkou, nebo mladší sestrou na kafi a nezávazně si povídaly. Čtení vám uteče, zasmějete se, budete šokováni a zděšeni, chvíli se budete bát a jindy si budete rvát vlasy frustrací z nejrůznějších důvodů. Mimoto ve vás příběh podnítí otázky a chuť to všechno s někým sdílet, probrat a prodiskutovat. Dostanete chuť vykřičet do světa, že vy to chápete a už nikdy nebudete zlehčovat OCD, agorafobii či posttraumatickou stresovou poruchu. Už nikdy nenabudete dojmu, že obyčejné „nebuď hysterická“ je to pravé řešení, jak někomu pomoci. Tahle kniha vám otevře oči a někam vás posune. Jakkoli tahle oddechově tvářící knížka může vypadat na první pohled banálně, těžko byste hledali opravdičtější beletristicky ztvárněnou zpověď. Přečtěte si to a dáte mi za pravdu.

95 %

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Slovart a jejich značce Booklab.
Share:

7. 4. 2018

Devět dní – Zuzana Strachotová

Ve světě, který ovládá Citadela, největší autoritou je víra v Boha a kněží, jež tento styl života propagují, příroda se proměnila v nepřátelskou divočinu a jediné bezpečí poskytují velká města, se sváří ctihodní věřící obyvatelé a Povstalci. Druzí zmiňovaní žijí nebo spíše přežívají v samostatných osadách, mimo hranice zákonů, zato nebezpečně blízko protolesa a brojí proti elitářství a slepému následování vize, kterou lze dle jejich názoru až příliš snadno vyvrátit. Největším nepřítelem Sabrie je kromě bezvěrců Růžová bouře, kterou ještě nikdo nedokázal přežít. Zájmy věřících hájí armáda a hlavně elitní jednotka Jestřábů. Pouze oni se odvažují vydat se lovit Povstalce do odlehlých končin mimo města, do oblasti možného působení Růžové bouře. Povstalci dělají, co mohou, aby přežili. Rabují, kradou léky a ukrývají se před nespravedlivým hněvem kněžích a sbírají síly. Jsou bezprostřední, nebojí se milovat své bližní či projevovat emoce a o Boží nedotknutelnosti pochybují. Kněží naopak vyznávají askezi, čistotu a neposkvrněnost. Brání se citům, rozptýlení, zábavě či hudbě a dotyk či milostný akt jsou považovány za špinavý zločin.

Povstalkyně Sera Trantorová je na útěku, neboť po ní pasou vykonavatelé boží vůle a hodlají ji násilím odvést do Citadely. Úkolu dovést ke spravedlnosti Seru živou se zhošťuje Lee Parker, jeden z nejmladších a nejtalentovanějších Jestřábů, jakého kdy Citadela vycvičila. Sera prchá do divočiny, kde umí přežít se stejnou jistou, jako trénovaní Jestřábi. Sera však netuší, že vede sebe i svého pronásledovatele do smrtící pasti. Lee a Sera jsou nucení uzavřít dočasné příměří, aby se pokusili stát prvními živoucími bytostmi, kteří budou moci vyprávět o skutečně podstatě Růžové bouře. Co se stane poté, co společně stráví devět dní v nelidských podmínkách, vystaveni neustálému psychickému nátlaku, pořád ve střehu a neochvějně přesvědčeni o své pravdě?

Debut Zuzany Strachotové s názvem Devět dní je velice slibným a podařeným prvním dílem budoucí několikadílné série. Jeho děj autorka zasadila do postapokalyptického světa se zplundrovanou přírodou a v podstatě totalitní diktaturou, jak už to tak bývá. Nadvládu zde drží náboženští fanatici a hrstka odvážných se připravuje na to, že se jim postaví a svrhne z jejich piedestalu. Pokud vám základní schéma příběhu zní povědomě, nenechte se zmást a odradit, protože opravdovou chuťovkou je to, jak je vše dovedně zpracováno, dobře vygradováno a perfektně promyšleno od začátku do konce.

Hlavními hrdiny nejsou žádní teenageři, ale skoro třicátníci, což je osvěžující změnou, oproti většině tematicky podobných knih, kde sotva odrostlé děti zvládají levou zadní naprosto nerealistické věci. Díky svému věku Sera a Lee už řeší trochu jiné problémy a v ději je tak prostor pro důležitější zápletky, než jsou pubertální výstřelky. Zaškatulkovat tuto knihu do jednoho žánru by bylo troufalé. Kromě propracovaného postapo fantasy světa nesmí chybět ani srdcervoucí romantická linka, které však díky absenci patetických scén a prvoplánově ubulených momentů budete fandit. Hrdinové jsou prostě sympaťáci, každý v nějakém ohledu, jsou dobře vycvičení a hlavně jsou to pořád jen lidi. Sera není žádná superžena, kterou nic nezastaví a Lee, ač je mu odmalička vymýván mozek, dokáže obdivuhodně kriticky přemýšlet.

Zuzana Strachotová mimo samotného příběhu věnovala velkou pozornost i důkladné propracovanosti a popisu světa a jeho fungování (jehož představení věnovala i kompletní webové stránky). První díl se tedy samozřejmě nese v duchu pronikání do speciální terminologie a základnímu představení geografie a zákonitostí. Jev Růžové bouře je originálním prvkem, který ještě příběhem zřejmě dokáže pěkně zacvičit i v budoucnu, protože ačkoli získáme základní představu, co zhruba umí, v rukávu spisovatelka jistě skrývá další překvapení, která se moudře http://www.devetdni.cz.

Devět dní je neuvěřitelně zdařilou prvotinou, jednou z těch knih, u kterých si musíte pohledem na obálku několikrát ověřit, že skutečně vzešla z českého pera. Kniha potěší milovníky detailně popsaných bojových scén, protože těch na stránkách opravdu není málo a jsou vymazlené do posledního úderu. Kromě toho autorka nechala svým postavám prostor se rozvinout a ideologicky se posunout, což v jistém smyslu přenáší fantasy příběh na reálnou úroveň.

Začátky kapitol jsou doplněny útržky jakýchsi deníkových záznamů nebo snad novinových sloupků, u kterých si ze začátku nemůžete být přesně jistí, kdo je má na svědomí a co zvěstují, nicméně v průběhu příběhu začnou dávat událostem další rozměr a rozplétají klubko záhad zase z trochu jiného konce.

Autorka čtenáře neochudila o dechberoucí romantiku, nervydrásající drama ani mučivě podrobné popisy masakrů a zranění. Na své si přijdou jak začátečníci v rámci žánru, tak ti, kdo stále v českých vodách nenacházejí dostatečně uspokojivý postapo nářez. Jak naznačuje celá kniha, ale zejména konec, máme se ještě na co těšit, protože Zuzana Strachotová zdaleka ještě nevyčerpala svůj potenciál. Na to bych vsadila kalhoty a půl království. Bez zaváhání.


90 %

Ráda bych touto cestou poděkovala autorce Zuzaně Strachotové a serveru palmknihy.cz za posyktnutí recenzního e-booku.
Knihu si můžete pořídit jednoduše na stránkách e-shopu palmknihy.cz nebo ereading.cz
Důkladně prostudovat svět Devíti dní můžete na webu www.devetdni.cz
Share:

27. 3. 2018

Spřízněné duše - John Marrs

Zapomeňte na seznamky a trapná první rande. Nyní je nalezení dokonalého protějšku jednodušší, než kdy dříve. Stačí odeslat svůj vzorek DNA a pomocí jednoduché analýzy a obrovské databáze vám firma specializující se na spojení skrz DNA najde vašeho dokonalého partnera. Není sice jasné, zda váš partner bude muž nebo žena, bude žít na stejném kontinentě jako vy, jedno je ale jisté, každému nakonec dokážou nalézt jeho perfektní protějšek. Tato metoda se může zdát bezchybná, má však jistá úskalí. Existující vztahy se najednou sypou jako domeček z karet, pokud se páry rozhodnout hazardovat se svým štěstím, a to ani nemluvíme o tom, kdo všechno do databáze může svůj vzorek DNA poslat. Randění nikdy nebylo snazší. Stojí však nalezení dokonalého protějšku za všechna rizika?

Vyprávění se ujímá hned pět lidí, kteří mají něco společného se spojením skrze DNA. Čerstvě rozvedená Mandy, která si prošla peklem a přišla o sebevědomí, psychopat Christopher, jež si stanovil troufalý cíl, aby se dostal do dějin a učebnic, beznadějná romantička Jade, co věří v pravou lásku, šťastně zasnoubený Nick, plánující svatbu a rodinu s dívkou svých snů a Ellie, cílevědomá podnikatelka, cynicky rezignující na hledání partnera, který by jí vyhovoval. Každý dostane svůj prostor v jedné z pravidelně se střídajících kapitol a vypráví svůj dílek samostatně proudícího příběhu. Každá z linek funguje odděleně, ale proplétají se v dokonalé harmonii. Zpočátku se počet postav může zdát zastrašující a čtenář snadno propadne zoufalství, že vlastně neví, kdo je kdo, ale vzhledem k tempu, jakým se příběh odehrává, se rychle adaptujete. Navíc se velice záhy dostanete do začarovaného kruhu. Kapitoly jednotlivých postav končí tak napínavě, že chcete okamžitě pokračovat s nimi, ale na cestě vás brzdí čtyři další, kteří nicméně mají stejně dechberoucí závěry kratičkých exkurzí do jejich vlastních dějových rovin, takže i s nimi chcete pokračovat a zkrátka nepřestanete číst, dokud neotočíte poslední stránku.

Spřízněné duše jsou thrillerem na slovo vzatým se slušně lákavým aspektem podobajícím se zatím pouze science fiction. Autor rozehrává perfektní hru na všech frontách a vy nikdy nevíte, co čekat a těšíte se ze všech kontrastů životních stylů, cílů, tužeb a osudů hrdinů. John Marrs skvěle vystihuje nejrůznější povahy a soustředí se na nejniternější myšlenky, nejintimnější pocity a nejskrytější přání. Staví své hrdiny před obtížná životní rozhodnutí, hází jim klacky pod nohy, ale dává jim i sílu poprat se se všemi překážkami, jež staví mezi ně a jejich spřízněnou duší.

Kapitoly samotné jsou tak krátké, že vám jednoduše nedají jinou možnost, než číst bez přestání a značně celý průběh zrychlují. Tempo, s jakým se osudy postav proměňují, vás zastihne totálně nepřipravené a každý zvrat si budete brát málem osobně. Oblíbenost jednotlivých postav se během čtení mění jako na běžícím pásu a vy nikdy nedokážete říct, čí příběh vás zrovna baví nejvíc ze všech. Každá z linek by vystačila na samostatnou knihu, ale propletená pětice působí v jedné bichli tak nějak správně.

Ocenění náleží i řemeslnému zpracování samotné knihy jako takové, protože jsou to právě roztomilé detaily, jež dělají výtisk zapamatovatelným. Do kapitol jsou vloženy maličké oddělovací obrázky, znázorňující kam se vztahově daná postava ubírá a právě takové drobnůstky vás mile pohladí po duši pokaždé, když na ně narazíte. 

Před čtením vás možná bude děsit rozsah knihy, ale to není nic proti tomu, jak budete po dočtení smutní, že toho není víc. Ne proto, že by zakončení nebylo dostačující, ale jednoduše proto, že nebudete chtít tenhle svět opustit. Byť do něj dostanete jen krátký náhled, Marrsův styl se vám dostane pod kůži a vy budete chtít víc. Víc z něj, víc z jeho fantazie, víc myšlenek, nápadů a překvapení. Spřízněné duše zabaví každého, koho v thrillerech baví psychologie a vztahy. Marrs však samozřejmě nezapomíná ani na napětí, gradaci děje až na mez únosnosti a konečné parádní rozuzlení, které na sebe nechá náležitě čekat. Spřízněné duše nepřehlédněte, ať už jste vy tu svou našli, nebo teprve hledáte.
90 %
Share:

20. 3. 2018

Poslední paní Parrishová - Liv Constantine

Amber Pattersonová je šedá myška, na které žádný pohled nespočine dvakrát. Teď má ale plán, jak to konečně změnit. Pro jeho uskutečnění si vybrala dokonalou rodinu Parrishových. Nádherná a ušlechtilá Daphne má vše, o čem Amber kdy snila. Bohatého, krásného a mocného manžela, obrovský dům, peníze na nákupy zbytečně předraženého luxusního zboží, ohromný dům a pohodlný život. Amber se lstí snadno vetře do její přízně, stává se Daphneinou důvěrnou přítelkyní. Postupně se čím dál tím více přibližuje k tomu, o koho ji ve skutečnosti jde, totiž k Jacksonovi Parrishovi. Úspěšnému, prudce elegantnímu, vlivnému muži jejích snů, kterého hodlá získat pro sebe stůj co stůj. Jenže i na ni na cestě za vytouženým štěstím čekají překážky a nečekaně odhalují pečlivě skrývaná tajemství z minulosti, která by snadno mohla udělat velkou čáru přes Ambeřin pečlivě připravený rozpočet.

Amber je cílevědomá, bezpáteřní žena, která si v jednom kuse stěžuje na svou nudnou nenápadnost, pro kterou ji všichni vždycky přehlíželi, nicméně ji velice šikovně využívá ve svůj prospěch. Systematicky si jde tvrdě za svým snem, vynakládá na jeho proměnu ve skutečnost obdivuhodné úsilí a nechybí jí ani pořádná dávka nutné trpělivosti. Jako šelma čeká na vhodnou kořist i okamžik a když obojí nalézá, rozehrává hru, která se zanedlouho stává dvojsečnou zbraní. Sociopatická osobnost bez emocí, výčitek a empatie je jí ve zlovolném plánu taktéž k užitku a ona s lehkou dávkou naivity bezmezně věří sama v sebe a v to, že dokáže nemožné. Rozdělit dokonalý pár, kterým Jackson s Daphne bezpochyby jsou.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Domino.
Share:

18. 3. 2018

Milostný trojúhelník s překvapením (Ví o tobě - Sarah Pinborough - audiokniha)

Louise donedávna ke štěstí naprosto dostačovala role rozvedené matky samoživitelky, která žila jen pro svého malého Adama, toho nejhodnějšího chlapečka pod sluncem. Poté co ji manžel už před drahnou dobou podvedl a opustil, ale sama uznala, že už je čas začít trochu žít a udělat něco čistě pro sebe. Rozhodnutí se jí však velmi rychle stává osudným. Pár neuvážených skleniček v baru vedoucích k polibku, se jí postaralo o krušný následující pracovní den, když se z náhodné známosti z předchozí noci vyklubal její nový šéf, honosící se navíc dokonale překrásnou manželkou po svém boku. David a Adele jsou pro sebe jako stvořeni, ale Louise to přes morální kocovinu k Davidovi stále táhne, ačkoli tuší, že zaplést se se ženáčem je ten nejhorší nápad vůbec. Situace se navíc komplikuje i tím, že nečekaně navazuje přátelství s křehkou a zranitelnou Adele a dostává se tím do nejpodivnějšího milostného trojúhelníku, jaký si dovedete představit.

Na vzniku audioknižní verze mysteriózního psychothrilleru Ví o tobě, se podílelo hned několik známých jmen. Helena Dvořáková, Simona Postlerová, Jakub Hejdánek a Ivana Jirešová se čtení zhostili s profesionalitou sobě vlastní a dokonale se vžili do charakterů, kterým propůjčili svůj hlas. Dojem nevinné křehké víly Adele skvěle kontrastoval se střízlivě vyrovnaným projevem Louise, která v životě už něco zažila. Kapitoly z Adelina sešitu pak byly čteny senzačně odosobněným, unylým a nezúčastněným hlasem, který dobře odlišoval období „Tehdy“ od vyprávění ze současnosti. Záměrně nafrněný hlas Jakuba Hejdánka byl pro jeho roli také vybrán bravurně.

Kniha Ví o tobě se díky své formě se střídajícími se pohledy pro audioknižní zpracování přímo nabízí a Audiotéka ve spolupráci s Bookmedia se díky povedenému obsazení o skvělou interpretaci napínavého příběhu postarala přímo senzačně. Plynulý průběh čtení není přespříliš přerušován zvukovými efekty, pouze mezi jednotlivé kapitoly je vložena střízlivá mezihra, která přirozeně odděluje vyprávění jednotlivých postav a dodává textu ještě mysterióznější nádech, než o který se postaralo samotné téma.

Nadpřirozený aspekt příběhu dodává na záhadnosti a okamžitě se stává přidanou hodnotou obyčejného psychothrilleru. Autorka dovedně pracuje s psychologií všech svých hrdinů. Co se může zdát jako prvoplánová vztahovka, stojící na ubohém milostném trojúhelníku se v průběhu pronikání do děje proměňuje v naprosto neuvěřitelně zamotaný příběh plný tajností, dramatu a záhad. Jakmile společně s Louise zjišťujete, že s manželstvím Adele a Davida není vše tak docela v pořádku, jste nenávratně ztraceni ve vlnách příběhu a nemůžete jinak, než poslouchat dál. Stále máte co dělat, abyste zůstali u normální rychlosti a nezkoušeli samou zvědavostí přeskakovat kapitoly. Veškeré milostné vztahy jsou tu toxické a nebezpečné, ale jakmile si to aktéři uvědomují, už není cesty ven. Prolínání minulosti a současnosti, střídání pohledů v těch nejnapínavějších okamžicích a neuchopitelnost jednoho z hlavních aspektů knihy staví Ví o tobě na žebříček nejlepších thrillerů zatraceně vysoko.

Autorka si hraje s úhly pohledu, nahlíží na životy ostatních z různých perspektiv a jen staví na odiv to, jak snadno člověk někoho odsoudí, aniž by o něm cokoli věděl. Sarah Pinborough vypichuje, jak funguje lidská mysl, jak si vždy za každou cenu snažíme zachovat zdravý rozum, jež sám sebe často obelhává, a naše činy navenek mluví samy za sebe zase naprosto jiným hlasem.

Zatímco posloucháte čím dál tím víc šokující příběh, v hlavě se vám honí jedna teorie za druhou, každá zase o něco bláznivější než ta předchozí. Nad konečným rozuzlením vám zůstává rozum stát a ještě pěkných pár týdnů jej z hlavy nedostanete, ani kdybyste chtěli. Autorka si s vámi celou dobu hraje na kočku a myš, až se cítíte naprosto popletení, ale vy se ochotně necháte, protože to je přesně ten pocit, který od správné knihy tohoto žánru čekáte. O Ví o tobě nebylo slyšet zdaleka tolik, kolik by si zasloužilo. Přitom dalece vyčnívá nad řádkou thrillerů psaných jako přes kopírák. Tento příběh má něco navíc, a i když vám to bude zpočátku připadat přitažené za vlasy, postupem času na to přistoupíte, až nakonec tu myšlenku vůbec nedostanete z hlavy, což to je něco, co dovede jen skvěle napsaná a promyšlená kniha. A tou Ví o tobě bezpochyby je.
90 %

Ví o tobě seženete na webu audioteka.cz
Za poskytnutí audioknihy k recenzi bych tímto ráda poděkovala webu audioteka.cz
Share:

17. 3. 2018

Konec léta - Anders de la Motte

Jednoho srpnového dne před dvaceti lety zmizel beze stopy pětiletý chlapec. Bylo zorganizováno ohromné pátrání, ale nikdo nenašel nic víc, než maličkatou modrou botu uprostřed kukuřičného pole. Tím se boří poměrně optimistický předpoklad, že chlapec zabloudil a policie chtě nechtě musí pracovat s hypotézou únosu. Podezřelý je nasnadě. Známá firma, arogantní Tommy Rooth s trestním rejstříkem, za který by se nemusel stydět ani profesionální zločinec, je trnem v oku policii i mnoha obyvatelům městečka. Hlavní vyšetřovatel Månsson má však o jeho zapojení v Billyho zmizení pochybnosti, což Tommymu hraje do karet. Dnes, dvacet let poté, se Billyho sestra Veronika vrací do práce a staví se znovu na vlastní nohy po další z řady svých náročných životních přešlapů a kolotoče smůly. Na její skupinovou terapii dorazí neznámý muž, který začne vykládat o svém nejlepším kamarádovi z dětství, který kdysi beze stopy zmizel.

Veronika je konfrontována minulostí a zasáhne ji to tvrději, než by čekala. Na své dětství se v posledních dekádách snažila zapomenout, ale někteří kostlivci ze skříně zkrátka nezmizí.
Terapeutka Veronica si změnila jméno a odstěhovala se šest set kilometrů od rodného městečka a s vlastními démony minulosti a nekonečným zármutkem se vypořádává svou vlastní terapií. Smutek a zoufalství ostatních má pro ni blahodárné účinky a čerpá z nich sílu a klid. Alespoň do chvíle, kdy se objeví záhadný a pohledný Isac, který začne vyprávět podivně povědomé příběhy o svém dětství. Ve Veronice vzbuzuje zvědavost, a i když ví, že to není dobrý nápad, snaží se zjistit o Isacovi něco víc. Mohl by být tento mladý muž klíčem k získání rozřešení pro její rodinu, nebo je jeho pronásledování cestou do pekel?

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Knižní klub.
Share:

11. 3. 2018

Do posledního dechu - Robert Bryndza (Erika Foster #4)


Ošklivě pořezaná a znetvořená mladá dívka je nalezena nacpaná v kontejneru na odpadky. Erika Fosterová spěchá na místo činu, ačkoli tento případ nespadá pod její kompetenci. Něco jako pravidla ji však ještě nikdy nezastavilo a ona se na vlastní pěst pouští do pátrání a okamžitě nachází souvislost s obdobným případem, jež nebyl nikdy vyřešen. Erika k vlastnímu překvapení získává místo ve vyšetřovacím týmu a spolu s Petersonem, Mossovou a Johnem se naplno oddává polapení vraha, který si své oběti podle všeho vyhlíží na Facebooku. Ani kdyby se jednalo o první oběť zvráceného násilníka, nebrala by to Erika na lehkou váhu, ale když se pokusí o stejné zvěrstvo potřetí, začíná si to naše detektivka brát osobně. Erika opět odsouvá svůj osobní život i zdraví stranou a je přesvědčená, že to bude právě ona, kdo se na konci bude pyšnit dopadením viníka.

Erika Fosterová se rozhodla změnit místo poté, co nebyla povýšena na superintendanta a už nepatří do Týmu pro vyšetřování vražd. Nyní si odbývá rutinní a nudnou práci v Projektovém týmu a sezení v kanceláři jí začíná pomalu, ale jistě začíná lézt na mozek. Když se objeví tělo mrtvé dívky v popelnici, nedokáže odolat a vydává se na místo činu, ačkoli už s touto prací nemá mít nic společného. I přesto, že Erika paličatě odmítá respektovat autority, její nadřízení jsou nuceni uznat, že podává skvělé výkony a jsou nad její neposlušností ochotní opět přivřít oči. Erika je proslulá tím, že se s nikým nemaže, nezáleží jí na tom, co si o ní myslí její okolí a je ochotná pro svou pravdu jít přes mrtvoly. Se současným superintendantem Sparksem příliš nevychází, ale jelikož je to právě on, kdo stojí mezi ní a její šancí plně se podílet na vyšetřování, pokusí se alespoň dočasně složit zbraně. Jenže někdy je už na takové věci bohužel trochu pozdě.

Robert Bryndza se již počtvrté vrací se svou povedenou postavou zapálené tvrďačky Eriky Fosterové a opět zaujímá čtenáře zápletkou, která se víc než reálně dotýká každého rodiče, ale i všech, kdo mají svůj účet na sociálních sítích. Bryndza zvedá varovný prst pro všechny důvěřivce, kdo o sobě prozrazují až příliš, aniž by se zajímali o to, kdo všechno s k informacím může dostat a upozorňuje na to, že zdání může klamat, tím spíš ne internetu, kde se každý může stát kýmkoli a vy nikdy nevíte, kdo sedí u klávesnice, ze které vám chodí zprávy. Ani tentokrát se autor nedrží zpátky, co se týče velmi obrazotvorných popisů míst činu a bolestí a brutalitou prošpikovaných scén. Bryndzovy detektivky zkrátka nejsou nic pro útlocitné povahy se slabým žaludkem. Autor se s ničím nepáře a tím tvrději na čtenáře dopadá reálný základ, na němž jsou ve fiktivních situacích jeho zápletky postaveny.

Do posledního dechu nikterak nezaostává za ostatními díly. Právě naopak. Jelikož se již čtenář stihnul se všemi našimi oblíbenými hrdiny sžít, jako by je sám znal, prožívá mnohem více i jejich osobní životy, které Robert Bryndza na pozadí zločinu nenápadně, ale průběžně posouvá stále dál. Nyní už bychom za Eriku a její pomalu znovunalézané štěstí nejraději dýchali a při sebenepatrnějším náznaku jejího opětovného couvání na ni v duchu křičíme, aby si konečně dovolila vymanit se ze své ulity a podvolila se nevyhnutelnému.

Kromě vyšetřování samotného, má čtenář možnost v přímém přenosu sledovat i kroky vraha, jehož totožnost je čtenáři odhalena již v počátcích, čímž se pátrání stává ještě bezútěšnějším a zoufalejším, neboť vy víte, zatímco detektivové zoufale tápou. Předvídat, co se stane a co ještě autora během psaní napadne, by od vás bylo troufalé a hádání pachatele jako takového tady odpadá. Přesto se můžete pokusit předjímat děj, který vás však dokonale ohromí, ať už jste jakkoli mazaní či máte prostě detektivky v malíku.

Pokud již jste fanoušky Bryndzových knih, ani na počtvrté vás jeho představivost a fantazie nezklame. Do posledního dechu se bude líbit zejména fanouškům Nočního lovu, kterému se podobá právě díky dějové lince z pohledu pachatele. Máte-li rádi detektivky, kde jeden policista výrazně převyšuje všechny ostatní a díky svým dedukčním schopnostem, vytrvalosti a nebojácnosti jde do všeho po  hlavě, Bryndzovy knihy jsou pro vás to pravé. Knihy je lepší číst v pořadí, ve kterém vyšly, ale pokud se rozhodnete začít dílem Do posledního dechu, nebudete litovat a hlavně nebudete moci jinak, než popadnout všechny předchozí a budete rádi, že je máte ještě před sebou. Nás ostatní totiž nemine nekonečné napjaté čekání na další díl. Tenhle britský sympťák trvale žijící na Slovensku si vás podmaní nejen skvěle vykreslenými a dostatečně zajímavými postavami a vraždami nešetřícími krví, ale i konzistencí své tvorby a vyvážeností jednotlivých dílů. Bryndza si zkrátka na přešlapy a slabší díly nehraje. Všechny jeho knihy jsou srovnatelně dobré a on se nikdy neopakuje. Robert Bryndza zkrátka umí a vy jeho knihy potřebujete ve svém životě. Jednoznačně a okamžitě, na to vemte jed.


90 %

Do posledního dechu vychází již 15.3. a už nyní si můžete knihu předobjednat, nebo si dokonce přečíst prvních pár kapitol! 
Do posledního dechu mohou seženete jednoduše na webu nakladatelství Grada!

Za možnost si knihu přečíst ještě před vydáním moc děkuji nakladatelství Cosmopolis z nakladatelského domu Grada!
Share:

4. 3. 2018

Malinka – Dita Táborská

Jednoho zimního dne se drogově závislé matce bez dokladů narodila holčička. Přesto, že přišla na svět v porodnici, stala se úředně nalezencem bez jména a s poloprázdným rodným listem. U soudu děvčátko dostalo jméno Milena a ujali se jí Ina s Jaromírem, pár, který již měl dva vlastní syny, ale přesto se rozhodl adoptovat. Z Mileny se stala Malinka a oni se o ni starali jako o vlastní. Malka se však jako vlastní nikdy necítila a dávala to rodičům pěkně sežrat. Nyní, o více než dvacet let později se Malinka sama ocitá v hraniční životní situaci a hledá poslední dílek skládačky své vlastní identity, než bude sama matkou proti své vůli. V jiné části Prahy žijí Alice s Romanem, kteří bytostně touží po dítěti, ale nedaří se jim počít. Rozhodují se pro adopci, ale během zdlouhavého procesu se vše komplikuje.

Malinka měla drsný start do života. Dítě cítí, že je nechtěné, tím spíš, že se k němu matka ani nepřizná, natož aby jej vychovala. Malky se však ujala milující rodina. Ina s Jaromírem si dali záležet, aby nedělali rozdíly mezi vlastními dětmi a adoptovaným děvčátkem, nicméně se tomu samozřejmě nevyhnuli, i když v opačném smyslu, než by člověk čekal. Malinka byla náročná. Potřebovala více péče a pozornosti. Malce vždycky všechno prošlo. Dělala problémy, nedošla ani k maturitě, nikdy se rodičům neodvděčila za to, co pro ni udělali. Je to sobec a nedokáže lásku přijímat ani opětovat. Přelétá od jednoho plytkého vztahu k druhému a muže v podstatě využívá jen na jedinou věc. Má vztek na svět i sama na sebe. Je sama a vždycky bude uzavřená ve své utkvělé představě. Její rodiče to špatně snáší. Obzvláště Ina, která Malce dala všechno.

Malinka je velmi vydařenou a působivou prvotinou Dity Táborské. Je to příběh o mateřství ve všech jeho podobách, o hledání identity, o vztazích rodinných i milostných, o problematice adopce, o nevěře i o oddanosti. První co vás upoutá je neskutečně půvabný a líbezný jazyk. Dita Táborská si v každé větě hraje se slovy, doslova se s textem mazlí a jakoby mimochodem vzdává hold kráse češtiny. S naprostou otevřeností píše o tématech, o nichž se v beletrii málo mluví, ale s plíživou samozřejmostí se nás dotýkají. Malinka se současně čte velmi lehce, díky vydařenému a úplně odlišnému spisovatelskému stylu a zároveň vás zaráží svou hloubkou a bolestné pasáže vás brzdí v rozletu, nutí k zamyšlení a rmoutí vás svou bezprostřední syrovou opravdovostí.

Dita Táborská se zabývá vztahy a podobně jako většina českých autorů si neodpouští zejména to co je s nimi špatně. Nešetří nevěrou, své ženské postavy nutí k potlačení přirozenosti, kterou naopak u mužů dostává do popředí. Ženy se perou se ztrátou důstojnosti, zatímco muži bez skrupulí hází výčitky svědomí za hlavu. Mnohokrát si o hrdinech pomyslíte, že jsou pitomci, ale záhy se na vás z druhé strany vyřítí argument, který vás zpraží, a vy se cítíte, jako by vás někdo přistihl při něčem nemístném. Autorčin hlas se ocitá přímo ve vaší hlavě a vy uvažujete, jak je možné, že někdo tak dopodrobna a výstižně dokáže pokrýt tak širokou škálu témat. Ústřední problematikou není ani tak adopce samotná, jak by se zpočátku mohlo jevit, ale spíše jakési zamyšlení nad tím, na kolik je za povahu člověka zodpovědná genetika a co lze ovlivnit výchovou.

Dita Táborská je dalším důkazem toho, že současná česká literatura nijak nestagnuje, naopak, má smysl jí věnovat zvýšenou pozornost a v záplavě lákavých zahraničních jmen, která dennodenně zahlcují knižní trh ji nezatracovat. Jediná věc, kterou lze z mého pohledu knize vytknout je jakýsi všudypřítomný Boží aspekt, který se k příběhu nehodil. Dá se brát jako bytostná součást Malky, jistý kontrast k její povaze, nicméně tato linka působí lehce nedotaženě.

Autorka na každé straně ukazuje, jak nejvíce ubližujeme těm, které nejvíce milujeme a že ne vždy účel světí prostředky. Povedeně jsou vykreslené i postavy obou Malčiných bratrů, ke kterým si najdete cestu rovněž, i když ke každému z jiného důvodu. Pokud vás příběh jako celek nedojme, slzička možná ukápne u některého ze tří epilogů, které jsou nabité možná nejsilnějšími momenty celé knihy. Malinka je plná pasáží, které si založíte a budete se k nim rádi vracet. Je naplněná myšlenkami, které vás donutí přehodnocovat názory, ponoukne vás k tomu, abyste si víc zjišťovali, bude vás pronásledovat ještě pěkných pár dní a nedá vám spát, dokud problematiku neprodiskutujete s dalším čtenářem. Malinku bych doporučila dospělým čtenářům, kteří hledají knihy, jež nejsou povrchní. Těm, kteří rádi dávají šanci prvotinám. Všem, kdo se rádi nechají překvapit. Každému, kdo se rád u čtení zamýšlí. A především tomu, kdo má pochopení.
80 %
Share:

3. 3. 2018

Medvědín - Fredrik Backman

Medvědín je odlehlé městečko na hranici lesa, které žije hokejem. Medvědín samotný však upadá. Pracovních míst ubývá, stejně tak jako občanské vybavenosti. Cizí lidé sem zajedou, jen pokud zabloudí a o turistu by tu člověk nezavadil. Přesto tu ještě stále mají být na co hrdí. Ve svém ošuntělém stadionu, který by zasloužil rekonstrukci, mají jeden z nejslibnějších juniorských hokejových týmů, který se probojoval na vrchol hokejového mistrovství a jen dvě vítězství ho dělí od vysněné slávy a věhlasu, jež by mohly znamenat změnu k lepšímu pro všechny obyvatele města. Vítězství týmu by přilákalo sponzory, a možná by se dokonce rozhodlo o založení nového hokejového gymnázia a zavedení pořádné silnice, která by do města přivedla dopravní a turistický ruch i talentované sportovce z okolních měst. Osud městečka závisí na výsledku hokejového utkání a nikdo z juniorů nikdy nebyl pod větším tlakem.

Peter, bývalá Medvědínská hokejová hvězda, která to dotáhla do NHL je nyní sportovním ředitelem a na výsledku posledních zápasů mistrovství závisí on i celá jeho rodina mnohem víc, než kdokoli jiný. Hokej je jeho život a i když jeho nejbližší nadšení z tohoto sportu jako jedni z mála Medvědínských příliš nesdílí, přesto si všichni byli vždy ohromnou oporou, ať se jednalo o jakýkoli z jejich snů. Naštěstí má Peter v juniorce Kevina, chlapce s talentem od boha, který bruslí se stejnou samozřejmostí, jako dýchá a nikdy nemine branku, ať se na ledě děje cokoli. Kevina zná ve městě každý. Dívky by chtěly být s ním, chlapci zase jako on. Kevin chce jen hrát hokej. Tedy většinou. Oproti tomu Amata nezná nikdo. Žije či spíše živoří v chudší části města a nikdo se na něj nikdy nepodívá dvakrát. Přitom Amat touží pouze po jediném. Nasadit si brusle, vzít do ruky hokejku a hrát. Jediné co může dělat je však dřít do úmoru sám a neoficiálně a snít o tom, co se obyčejným klukům v jeho společenském postavení nestává.

Fredrik Backman se dotknul srdcí již mnoha a mnoha čtenářů na celém světě svými předchozími knihami a ani u Medvědína tomu nebude jinak. Sice zde chybí typicky mrzoutská Backmanovská postava, ale autor se tentokrát více soustředí na dynamiku celého města, než na jednotlivce. V jeho podání stojí každý životní příběh za rovnocennou pozornost a i ty nejokrajovější postavy dostávají svůj prostor. Postav je v Medvědíně opravdu hodně a mnoho z nich dostanete šanci poznat opravdu dopodrobna a jejich životní osud je rozpitván na maličkaté částečky. Kniha začíná tím, že kdosi na někoho namíří zbraní a zmáčkne spoušť a vy celou dobu úzkostlivě čekáte, kdo to má od začátku spočítané, protože si nedovedete představit, že by Backman jedinou ze svých pracně stvořených postav nechal jít.

Backman se dotýká zásadních témat jako je homosexualita, národnostní menšiny, diskriminace, rasismus, předpojatost a zpátečnictví. Svým postavám demonstrativně vkládá do úst názory na tyto zásadní otázky, které se nápadně podobají komentářům primitivů všeználků v internetových diskuzních fórech, kteří nejhlasitěji vykřikují svoje pravdy bez zamyšlení se nad vším do důsledků. Backman na tomto fenoménu krásně ukazuje, jak se snadno lidé přiklánějí na stranu, kde je to jednodušší, kterou reprezentuje to, v co oni věří, bez ohledu na to, kde je pravda a bez toho, aby se obtěžovali vyslechnout názor protistrany, případně si udělat názor zcela vlastní. Uchýlíme-li se ke zobecnění, stádovitost lidské povahy je nekonečná a pro Medvědínské hokejové fanatiky to v tomto případě platí dvojnásob. Autor se neustále vrací ke klíčovým myšlenkám, zasazuje postavy do modelových, přesto povědomě každodenních situací a obhajuje tím svá stanoviska. Kromě negativně laděných záležitostí ale ukazuje i to, že ti, kdo nedostali nikdy v životě nic zadarmo, jsou nejzásadovější a budou klidně riskovat vše, po čem celý život toužili jen proto, aby udělali správnou věc, nebo že nevinná oběť je často nakonec tím nejsilnějším a nejstatečnějším člověkem.

Po celou dobu čtení jste napjatí, kam to všechno směřuje, ale není to rozhodně vaše jediná starost. Kniha by si vystačila sama o sobě, jako sonda do jádra jednoho opuštěného a svým způsobem zmanipulovaného městečka, kde všechno souvisí s hokejem a pro některé obyvatel je každá situace pouze černá nebo bílá a nikomu se nechce pídit po pravdě pro případ, že by se jim nehodila do krámu. Kniha je jako jeden dlouhý komentovaný zápas, kde má každá akce svůj skrytý význam a čtenář musí sám hledat mezi řádky. Hokej je tu metaforou i realitou a číst Medvědín je jako ten moment, kdy vstupujete na led. Máte pocit, že jste si absolutně jistí, co se bude dít, ale přesto můžete podklouznout. Na lede není jisté nikdy nic, ani to, že bude spravedlnosti učiněno za dost. Pokud tento zimní sport nemáte rádi, nezoufejte. Jste na tom jen stejně jako část obyvatel Medvědína. Prostě ho musíte přežít, protože od otevření knihy je vaší pevnou součástí, ať už chcete nebo ne.

Backman využívá všech nástrojů, které vás nutí číst dál a dál, bez ohledu na to, zda máte čas, nebo ne. Kapitoly zakončuje tak šikovně, že prostě nelze zavřít knihu a pokračovat jindy. Navíc často využívaná citoslovce „prásk-prásk-prásk“ vyvolávají dojem odpočítávání, kdy konečně dojde ke kýženému zlomu a k tomu všemu se vám otevírá nůž v kapse z toho, že nedokážete uvěřit, jak moc hloupí a omezení lidé mohou být a vy zkrátka čekáte, kdy se objeví někdo, kdo se odváží jít proti proudu a nenechá se zviklat ve svém střízlivém a zdravém názoru.

Medvědín je kniha o lidech s velkým srdcem, úctou k rodině a přátelství. Je to příběh stojící a padající na týmovém duchu. Své místo tu má zrada i bolest, láska, přátelství, loajalita, upřímnost k sobě i k druhým a v neposlední řadě obětavost. Medvědín s jeho půvabným a opravdovým stylem prostě musíte číst, ať už jste nebo nejste fanoušky Backmanových knih a ať už máte rádi hokej, nebo je vám lítání po ledě za pukem úplně ukradené. Medvědín vám nesmí uniknout, protože knih s poselstvím je v takto odlehčeném žánru opravdu málo a Medvědín poselství má a vy o něm ještě pěknou chvilku budete přemýšlet. To si teda pište.

90 %

Za knihu poskytnutou k recenzi bych ráda poděkovala internetovému knihkupectví Knihcentrum.cz
Pokud byste knihu chtěli zakoupit, můžete tak učinit zde.
Share:

24. 2. 2018

Machinace - Hayley Stone

V jednom takovém boji umírá i velitelka Rhona Longová. Ona má však plán. Vrací se jako klon. Je téměř dokonalou kopií sama sebe, ale v jejích vzpomínkách zejí znepokojivé díry. Rhona musí okolí i sama sobě dokázat, že je stejná jako dřív. Musí porazit stroje a vrátit svět do stavu, kdy bylo ještě vše v tom nejlepším pořádku, ona stála spokojeně po boku svého přítele a planetu neterorizovaly inteligentní obří masy kovu.

Rhona Longová byla před svou smrtí symbolem a tváří odboje. Motivovala přeživší a byla proslulá svou odvahou. Měla milujícího přítele a chápavého nejlepšího kamaráda. Bojovala za svobodu a za své přesvědčení položila život.

Teď se vrací jako klon. Úplně stejná a přece jiná. Žije ve svém vlastním stínu. Přítel ji odmítá a její návrat k Rhoninu údivu nekvituje s očekávaným nadšením. Rhona nedokáže pochopit, proč tomu tak je. Trochu světla na situaci vrhne až její kamarád Samuel, zádumčivý vědátor se srdcem na dlani, který jí naopak byl vždy naprosto neochvějnou oporou.

Když do rukou popadnete Machinaci, očekáváte nervydrásající robokalypsu plnou akce a epických bitev. Místo toho je to crossover potácející se na hranici puberťácké dystopie a dívčím románkem na pozadí lákavého sci-fi pozlátka, které však není tak podstatné, jak by se slušelo. Hrdinové nejsou teenageři, ale dostává tu prostor i jistá forma milostného trojúhelníku a kniha je vůbec po většinu trvání spíš vztahovkou, zasazenou do apokalyptických kulis pro okrasu a odlišení od stovky podobných knih.

Samotné ústřední téma, kterým je vzpoura strojů, není vůbec vysvětleno a čtenář není ani minimálně uveden do situace. Neví se, proč se stroje vzbouřily, neví se, co jsou stroje zač, jestli je to banda splašených toustovačů a vysavačů, nebo jsou to Terminátoři, a jak a z jakého důvodu vůbec došlo k vynálezu podobných inteligentních robotů.

Příběh jednoduše pouze klouže po povrchu. Jedná se v podstatě o jednotlivé epizody odehrávající se ve světě řítícím se do záhuby lidským přičiněním, bez větších souvislostí, nápaditých důvodů a vysvětlení. Samotný svět je též popsán velmi vágně. Příběhu chybí kontinuita a nějaký sjednocující řád, který by zajistil plynulost příběhu. Postavy v podstatě nemají minulost, neznáte pořádně okolnosti toho, proč se všechny popisované hrůzy dějí a nemáte důvod postavám nějak zvlášť fandit v boji proti neporazitelným monstrům. Machinace zkrátka nepřináší nic nového a je to spíš taková začátečnická holčičí sci-fi pro nenáročné. Zapálení fanoušci žánru si knihu příliš neužijí a žádnou originalitu v ní neobjeví.

Rhona je jednou z těch hrdinek, ke kterým můžou mladší holky vzhlížet. Je neohrožená, ale dokáže uznat vlastní zranitelnost, je inteligentní, ale umíněná, citlivá i obětavá a cení si přátelství. Hodnoty má v hlavě parádně srovnané, ale některé promluvy jí prostě nebaštíte.

Autorka celkem umí psát. Mimo své lásky ke klasickému sci-fi, které zjemnila a zjednodušila, využívá v knize i své druhé domény a tou je němčina. Multikulturní složení hlavních hrdinů doplňuje německý sympaťák, který ve vypjatých chvílích přechází do rodného jazyka. Překlad pak mohou čtenáři pouze hádat díky vlastním znalostem, nebo z kontextu.

Machinace je na to, jak se tváří jako pořádná sci-fi nakládačka, nedostatečně akční a těžce nedotažená. Móresy hlavní hrdinky by se mohly měřit s reprodrozdem z Hunger games a v momentě, kdy milostné pletky převažují nad všudypřítomnou válkou mezi lidstvem a vraždícími stroji, zkrátka ztratíte důvěru v autorčiny záměry.

Obrovský potenciál byl bohužel promrhán, přitom by se dal snadno napravit několika stránkami o počátcích války, vysvětlením, co jsou stroje vlastně zač, kam se poděli všichni lidé, jestli je planeta absolutně zplundrována, nebo má ještě naději na záchranu.

Cílovou skupinou jsou určitě dívky, které mají ze sci-fi trochu strach a nechtějí se hned pouštět do osvědčených klasik. Knihu nelze zcela odsoudit, ale bohužel se ani nedá říct, že by byla nějak zvlášť zapamatovatelná. Autorce psaní jde, jen potřebuje vybalancovat pravou rovnováhu mezi žánry a naučit se dodat příběhu tu pravou plynulost, aby se četl sám, tak jak to u sci-fi šíleností máme rádi.

60 %

Recenze byla napsána pro web zeedee.com
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji albatrosmedia.cz
Share:

20. 2. 2018

Řez - Vicki Pettersson

Kristine Rushová a její snoubenec Daniel se vydávají na cestu skrz rozpálenou Mohavskou poušť, z Las Vegas do Lake Arrowhead, aby ve snobském sídle Danielovy rodiny oslavili 4. července. Na jediné zastávce, kterou během jízdy udělají, aby se Kristine převlékla do něčeho, co její puntičkářská tchýně bude považovat za dostatečně vhodné, však Daniel beze stopy zmizí z prázdného odpočívadla. Kristine je napadena neznámým mužem a následně dostává pokyny k záchraně lásky svého života. Musí se vydat na strastiplnou pouť nehostinnou pouští a následovat cestu, kterou vydláždil psychopat, který se postaral o Danielovo zmizení. Pokud však Kristine svůj úkol nezvládne do čtyřiadvaceti hodin, přijde o Daniela navždy. Kristine má na vybranou. Může se sebrat a nechat Daniela na pospas osudu, nebo se postavit jednomu ze svých největších strachů.

Kristine nikdy, co si pamatuje, neměla na růžích ustláno. Kopance, který jí její mizerný životní osud uštědřil, ji připravily o schopnost plakat a je jen málo věcí, na kterých jí záleží. Jednou z nich je její sen stát se lékařkou. Co ji ale drží na nohou za všech okolností je její devítiletá dcerka Abby a teď Daniel, který je snad až příliš dokonalý. Senzační chirurg, pozorný milenec a dobrý náhradní otec pro její malou Abby. Teď je ale Daniel pryč a Kristine se musí rozhodnout, co je pro ni v životě opravdu důležité. Dokáže potlačit instinkt a příšerně živé vzpomínky na minulost a popere se s další smrtící výzvou, nebo zbaběle uteče z boje? A je vůbec možné najít z této situace uspokojivé východisko?

Řez vypráví příběh, který se odehrává během necelých čtyřiadvaceti hodin. Dramaticky návodné názvy kapitol, rozžhavené prostředí Mohavské pouště a smůlou pronásledovaná hlavní hrdinka, která navzdory všemu a všem začala budovat nový a lepší život pro sebe a svou dceru, dávají slibný základ pro nervydrásající thriller, na který se nezapomíná. Skutečnost je však jinde. Houževnatá Kristine, která nedovede plakat má svou minulost, která je pro čtenáře od začátku naprostou záhadou. Kniha se čte jako by byla navazujícím dílem a vy máte neustále pocit, že vám uteklo něco, co už se nedá dohnat. Snadno a brzy se přestáváte orientovat, tápete a ztrácíte zájem.

Hlavní myšlenka a směřování příběhu jsou perfektní. Co však pokulhává, je zpracování. Textu schází náboj a jeho absenci nevyváží ani obrovská spousta nechutností, naturalisticky vyvedených scén, ani pátrání, které se proměňuje v noční můru. Hlavní psychopat, který si pro Kristine připravil odpornou honbu za pokladem má však svůj originální cíl, což knihu posouvá alespoň lehce do pásma „sakra, zajímá mě, kdo za tím vším stojí“. Chcete vědět, co potkalo Daniela, proč si pošramocený psychopat vybral za terč zrovna Kristine a co se jí to kdysi stalo, že ji to tak kdysi poznamenalo. Dohání ji snad přízraky z minulosti? Přece nemůže mít jedna žena tolik smůly.

Kristine svůj osud a únos svého milence přijímá s obdivuhodným klidem a samozřejmostí. Čtenář je do příběhu vhozen jako do děje počítačové hry, kde se automaticky počítá s tím, že se něco špatného stane a překvapivost Danielova zmizení tak nepůsobí příliš důvěryhodně. Jedno se však knize nedá upřít. I když se budete snažit, nejspíš nepřijdete na to, kam všechno to násilí, mučení a šílenství spěje. Řez je nanejvýš průměrnou knihou, která příliš nenadchne, ale ani vysloveně neurazí. Na stylu psaní je cosi zvláštního, co čtenáře trochu brzdí v rozletu a znemožňuje si naplno vychutnat děj. Ani zpětně nedokážete ukázat prstem na přesnou příčinu, něco však rozhodně skřípalo a tuhle knihu už byste si podruhé určitě nepřečetli.

50 %

Za poskytnutí recenzního výtisku tímto děkuji nakladatelství Grada a Cosmopolis.
Knihu snadno zakoupíte zde.

Share:

Právě čtu

Právě čtu

Opozdilec
tagged: currently-reading

goodreads.com

Followers

Hledání

Instagram

Spolupracuji s

CBDB.cz - Databáze knih a spisovatelů, knihy online

O autorce

Moje fotka
Obyčejná pětadvacetiletá holka z Prahy, nadšená uživatelka instagramu, zbrklá, ale organizovaná, nekonečně zamilovaná do Odeonek. Hlavní čtenářské zaměření - krimi a thrillery. Poznámka k obsahu blogu: Použité obrázky obálek knih pocházejí ze serveru goodreads.com, cbdb.cz nebo databazeknih.cz a pokud u fotek není uveden zdroj, pak jsou mou vlastní tvorbou. Úryvky z knih jsou v recenzích vždy označené kurzívou, jsou přímou citací knih a nevyhrazuji si na ně žádná práva. Ta podle zákona náleží autorům knih. Pokud byste mě rádi kontaktovali v jakékoli záležitosti, napište mi na e-mail: MelindaMyaddictions@gmail.com

Populární články

Čtenářský klub - kniha měsíce

Knihy měsíce

Pusťte se do společného čtení knihy měsíce a prodiskutujte ji s námi na fóru!


Kniha měsíce

Blogové narozeniny

Místo pro vaše připomínky

Název

E-mail *

Vzkaz *

Seznam knižních blogerů

Knižní blogeři